Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="" loop="infinite">

Dora Z Třešňové zahrady

8. 6. 2012

dsc_1757.jpg

 

 

 Titulní strana / Časopis Myslivost / Lovecký pes / 2011 / 3/2011 / 

 

 

 

ŠTÝRSKÝ BRAKÝŘ V MYSLIVOSTI A LOVECKÉ PRAXI

ŠTÝRSKÝ BRAKÝŘ V MYSLIVOSTI A LOVECKÉ PRAXI
Milan ŠTILLER

Protože se rovněž i na mě obrací spousta myslivců a kynologů s dotazy o práci, povaze, charakteristice „štajeráků“, pokusím se v následujícím článku navázat na článek kolegy p. Petra Pořádka, poradce chovu Štýrského brakýře (vyšel v časopisu Svět myslivosti 2008).

Práce v lečích
Řídím se heslem – čím dříve, tím lépe, přičemž vše je úzce spojeno s individualitou každého psíka, pochopitelně je-li již v delší fázi výcviku, je poslušný a ovladatelný, tedy zhruba kolem sedmého měsíce. První naháňky a společné lovy na černou absolvuji tím způsobem, že psík se prakticky seznamuje s novým prostředím, množstvím psů a lovců, pachy zdravé i ulovené zvěře, barvou, klidem po výstřelu. Proto je vhodné při prvních naháňkách střídat vedení na řemeni, některou, terénem jednodušší leč, psa vypustit na volno. Čím méně pokynů, tím lépe. Jako i to, když psíka nevidíme, ale vidí nebo slyší jej všichni ostatní účastníci.
Každá takováto akce je pro mladšího psa vždy velkým přínosem a vše se nám později vrací v podobě práce zkušeného psa. Štýrská braka je velmi inteligentní a pracovité plemeno honičů, houževnatá a pracovitá na stopě, zároveň ovladatelná, ostrá při dohledání na černou zvěř. Dá-li se způsob práce dobře popsat, potom tak, že černou zvěř tzv. rozráží a hlasitě žene na střelce. Pokud v okolí není jiný pes, vrací se zpět k tlupě černé, a tuto práci opakuje do té doby, než ji rozrazí a rozpohybuje její zbytek.
Při individuálním lovu ve známých a obsazených houštinách černou zvěří a na přehledném stanovišti se mi mnohokrát podařilo v klidu ulovit několik kusů, hlavně selat. Zmiňuji se tím o skutečnosti, že orientaci v terénu, a to, že vás štajerák registruje, má toto plemeno v genech. V této souvislosti zmíním skutečnost, že štajeráci tzv. vnímají konec leče a postavení střelců a nehoní zdravou zvěř do další leče či do jiné části honitby. Psi, vedení v praxi, upřednostňují především černou a jelení zvěř a lišku. Srnčí zvěř, a teplé srnčí stopy registrují, ověří, ale většinou po několika desítkách metrů je tato stopa přestane zajímat a jdou hledat zmiňovanou černou a vysokou zvěř. Toto je otázka výcviku, kdy při jakékoliv vhodné příležitosti, kdy nám srnčí zvěř buď přejde, nebo ji vidíme odskakovat, psa přivoláme, dáme na řemen a ve chvíli, kdy pes narazí na stopu srnčí zvěře, necháme mu ji krátce ověřit, nechválíme, naopak přidáme např. povel „srnec – nesmíš!“ a psa odvádíme ze zdravé stopy pryč, podobně jako barváře. Nyní hovořím pouze o srnčích stopách.
Naopak při výcviku „stopa zdravé zvěře – vysoká, černá zvěř“ využíváme každou příležitost (např. při zatahování zvěře na denní stávaniště). Psíka vezmeme na barvářský obojek a řemen a vypracujeme s ním tuto stopu, kdy stačí 200 – 300 metrů. Přitom ho kontrolujeme, povzbuzujeme potichu jeho zájem a s pochvalou a odměnou ve formě např. pamlsku odvádíme nebo odnášíme mimo stopu.
Dosledy se štýrskou brakou
Způsob práce je podobný práci barváře. Štajeráci byli vyšlechtěni křížením istrijské braky a hannoverského barváře. Jsou to velice dobří stopaři, nosově výborní a na stopě pevní. Je pravdou, že u postřelu a dosledu, kde několik nasazených psů v záludnosti stop dosled nedokončí, nasazený štajerák odvádí poctivou práci, a jedná-li se o těžší postřel, zpravidla tento kus dohledá. Pro přiblížení uvedu několik dosledů u mé feny.
Náhodný jelen: Při přejímkách prací v polovině listopadu jsem nechal fenu cestou k autu proběhnout. Byl mrazík bez sněhu. Fena odběhla a asi po deseti minutách slyším hluboké hlášení - velký živý kus. Předpokládal jsem samotné větší prase. V cizí honitbě, pouze s mobilem, fena v kotlíku přirozeného zmlazení smrku o rozloze asi 15 akrů hlásí a zaskakuje jelena první věkové třídy postřeleného na běh. Ostře doléhá a neumožňuje jelenovi odskočit mýtním porostem do rozsáhlých houštin. Téměř hodinu a půl trvala tato práce, než jsem obvolal uživatele honitby, a tečkou byla dostřelná rána kolegy.
Šmolka postřelená na běh: Při podzimní naháňce, prakticky po zahájení veliké leče, padlo v jejím čele několik ran. Já s fenkou v leči se dozvídám, že byla pravděpodobně postřelena laň. Po ukončení leče a organizaci dosledu beru fenu na barvářský řemen, kontrolujeme místo, které nám bylo označeno jako nástřel. Fena s nízkým nosem kontroluje množství stop, zvětšuje kola, zaráží a ukazuje první barvu ve stopě. Vrstva listí a roztahané pachy ostatní zvěře práci ztěžují. Na řemeni absolvujeme zhruba 500 metrů, barvy ubývá, sem tam kapka. Na vrstevnici postřelený kus opouští stopní dráhy zdravé zvěře a směřuje do údolí – dobré znamení. Sundávám feně barvářský obojek a ta s povelem „ukaž jelínka!“ mizí. Nevnímám čas, ale z velké dálky slyším fenu hlásit živý kus. Na dálku vidím stát šmolku hlavou proti feně. Koncentruje síly a registruje můj pohyb, přiráží přes fenu, celé se to opakuje ještě dvakrát, vždy zhruba po pěti stech metrech. Rychlé vydýchání, najít místo v porostu a hlídat hlasité výpady Asty. Houkla rána. Nádherná práce, děkuji.
Kňourek plný energie: Vedoucí střediska střílel před setměním na kňoura, ten zatáhl do kukuřičného lánu - dosled na ráno. Předpokládali jsme, že fena bude hlásit zhaslý kus. Nástřel bez barvy, práce na řemenu mokrou kukuřicí asi 700 metrů. Žádná barva. Asta na volno. Musí si poradit sama. Uprostřed lánu hlásí daňka, vrací se sama. Zklidňuji ji a dávám znovu na řemen. Jde velice pomalu s nízkým nosem. Doslova ověřuje každý stvol kukuřice. Pouštím ji znovu na volno, ztrácím ji z dohledu a během pár minut ji slyším hlásit asi 300 metrů pode mnou. Kolega sedící na kazatelně viděl, jak přešla znovu nástřel a hlásila kňoura zhruba sto metrů ve spleti kopřiv ve srázu, odkud vytahoval večer před tím. Velké plus bylo to, že fena vytlačila tento kus směrem do nižší kukuřice. Druhá rána kolegy byla komorová. Fena do našeho příchodu hlásila u kusu. Večerní rána umístěná na plec zasáhla lopatkový kloub, vůbec neporušila orgány. Tento kus by se bez psa zřejmě vůbec nedohledal.
Jelení kolouch na sněhu: Známe to všichni, večer zvoní telefon, volá revírník, že střílel na koloucha. Barva je, laň z nástřelu nenásledoval a odskočil do mlaziny. U potoka ztratil stopu, ale bude tam, jistě zhaslý. Uplynuly asi dvě hodiny, jsme na nástřelu, u mlaziny sundám Astě barvářský obojek, v tom terénu by to ani jinak nešlo. Během chvíle se ozývá hlášení fenky. Koloucha, jak jsme později zjistili, zvedla ze zálehu, štvala a hlasitě stavěla až v potoce, podle porostní mapy asi 300 metrů od nás. A znovu hlídat pohyb psa a následuje profesní dostřel. Upřímné lovu zdar! Při ohledání kusu bylo patrné, že první rána byla umístěna na levý přední běh.
Na závěr mi dovolte popřát vám mnoho krásných dnů a plnohodnotných prožitků s vaším čtyřnohým kolegou a pomocníkem. Lovecké kynologii a štýrským brakýřům zdar.
 
Milan ŠTILLER

 

 Chovná stanice Štýrského brakýře

 95920.jpg  Z TŘEŠŇOVÉ ZAHRADY 

 

Matka   fenka1.jpg   

 

Z TŘEŠŇOVÉ ZAHRADY  -  vrh "D" 

 

                                          dsc07618.jpg          

 vrh štěňat 8. června 2012  (tři psi, tři feny)

 

 

Dora z Třešňové zahrady

 

 99261.jpg   F O T O A L B U M  

ilustrace: Carpin 2012

 

I když se jedná o plemeno rakouské, bezesporu se o jeho vznik postarali i stoupenci české myslivosti. Štýrsko patřilo do rakousko–uherské monarchie, takže na počátku vzniku byl i „naším národním“ plemenem. Původní hannoverští brakýři, tehdy „sollingerského typu“, se do tamních alpských hor příliš nehodili, i když byli lovecky zdatní. Bylo potřeba lehčích a lépe osrstěných psů. Představa o dokonalém horském loveckém psu se zvětšovala, myslivci po něm požadovali výbornou orientaci v terénu, a chtěli hlasitějšího barváře, než jaké používali doposud. Potřebovali mít přehled o jeho pohybu na stopě. Tiše pracující psi na stopě byli od počátku vyřazováni z následného chovu.


Šlechtění nového plemene se kolem roku 1870 ujal průmyslník Karl Peintinger ve Vorderbergru ve Štýrsku, který do té doby využíval k lovu hannoverské barváře. Avšak cítil, že to do hor „není to pravé“. Měl jasnou představu, jaký typ psa chce, a připadalo mu možná poměrně snadné dojít k vysněnému cíli spojením dvou, v tu dobu již známých plemen. Jako první k chovu použil fenu hannoverského barváře jménem Hella I a psa istrijského hrubosrstého honiče balkánského původu. Po roce 1900 byl ještě přikřížen plavý bretaňský grifon. Některé zdroje hovoří i o přikřížení dalších plemen, ale jedná se o nepodložené domněnky, a i při pohledu na štýrského hrubosrstého brakýře asi dost nepravděpodobné.


Karl Peintinger tak postupně docílil psů, které opravdu považoval za nejlepší pro dané prostředí: pracovité, houževnaté, dostatečně tvrdé, s výborným čichem a orientací. Poměrně brzy se dostal jak k povahové, tak exteriérové vyrovnanosti odchovávaných jedinců. Po Hele I byla do chovu zařazena její dcera Holle a následovalo využití mnoha dalších hrubosrstých potomků.


V roce 1888 měl Karl Peintinger již 26 velmi vyrovnaných psů, se kterými sklízel úspěchy na výstavách. Podle této početné skupiny byl vypracován standard. K jeho oficiálnímu uznání došlo v roce 1890. Vedle Karla Peintingera se do chovu pustili také např. Georgie Washington, Otto Byloff a několik dalších nadšenců. A právě Otto Byloff byl ten, který po 1. světové válce plemeno doslova zachránil před vyhynutím. Do 1. světové války obliba štýrského hrubosrstého brakýře plynule stoupala a jeho budoucnost se zdála být jistá. Ovšem jako u většiny plemen dvě světové války jeho chov téměř zdecimovaly.



Jeho pojmenování není jediné
První název zněl: hrubosrstý štýrský vysokohorský honič. Ale většina kynologů o tomto psu hovořila jako o „peintingerovi“ nebo „peintingerové brace“. Pak už následovala nejrůznější pojmenování, bez ohledu na to, jak znělo ve standardu. I v dnešní době jej můžeme nalézt například jako: štýrský drsnosrstý brakýř, štýrský hrubosrstý honič, rakouský hrubosrstý honič, nebo také jen jako štýrský honič či štýrský brakýř. Říkalo – a říká se mu – i hovorově, a to „štajerák“.



Historie pokračuje následným vhodným chovem
Poměrně nedávno byl do chovu opět přikřížen istrijský hrubosrstý honič. A to byla správná cesta k oživení krve tohoto plemene. Podnět dal genetik Prof. Dr. W. Schleger a je dobře, že to nebylo bráno na lehkou váhu.


Štýrský brakýř je považován za vzácné plemeno, respektive plemeno málopočetné. Kromě Rakouska, Německa, Slovinska, ale také České republiky a Slovenska se prakticky jinde nevyskytuje. K nám se chov dostal ze Slovenska. Nejpočetněji je chován v Rakousku. Díky rakouským chovatelům se několik málo jedinců dostalo jako pracovní lovecké plemeno i do Afriky. V Německu je registrován ve spolku rakouských, tyrolských a štýrských honičů. Tento spolek je ochoten své svěřence vydávat jen do rukou myslivců, a tedy pouze pro lovecké účely. I když je jeho povaha příjemná, rozhodně se zatím nedrží jako společenské plemeno, lépe řečeno coby rodinný pes. Jedná se o ryze loveckého psa.


U nás se rodí přibližně 2 až 3 vrhy ročně. Většina štěňat se dostává do rukou myslivců. Někteří dále působí v chovu, jiní jsou plně využívanými pracovními psy bez potomků. Protože se počet černé zvěře nejen na našem území poměrně závratnou rychlostí zvyšuje, zvyšuje se i poptávka po vhodných loveckých psech. A k tomuto účelu je štajerák bez váhání velmi vhodný.


Pro uchovnění štýrského hrubosrstého brakýře je zapotřebí zúčastnit se výstav vyššího stupně s výslednou známkou „výborný“ nebo „velmi dobrý“, z toho také pramení plnochrupost a nůžkový skus. Pes i fena musí úspěšně splnit zkoušky honičů nebo barvářské zkoušky honičů. Další podmínky jsou doporučující a velmi vítané. Těmi je absolvování jarního svodu a rentgenování dysplazie kyčelních kloubů. Čím více je chov pod kontrolou, tím více je kvalitní. V chovu se momentálně chovatelé snaží zaměřit na co nejlepší kvalitu srsti, co se týče délky, hrubosti i zbarvení. Chov tohoto plemene v České republice zastřešuje Klub chovatelů honičů.



Nenápadný, ale skvělý
Štýrský brakýř je nenápadný a vyrovnaný pes. Je velice spolehlivý a pracovitý. Jeho poměrně klidná a pohodová povaha se zalíbí snad každému majiteli. Na druhou stranu je v terénu poměrně energický, rozhodný a houževnatý. Patří ke snadno cvičitelným a ovladatelným plemenům. Výchova musí probíhat v poklidu a s dostatečnou důsledností.


Nikdy není plachý, agresivní či vznětlivý. K cizím lidem je většinou rezervovaný a na lovenou zvěř je přiměřeně ostrý. Rozhodně není pohodlný nebo líný. Ochotně pracuje po boku svého pána, a přestože je samostatný, je i poslušný. Jedná se o psa s vysoce vyvinutou loveckou vášní, a tu je potřeba nejen udržet, ale i podporovat.


Většinou se váže jen na jednoho člověka. V rodině je kamarádský, dobromyslný, má rád děti a je milým společníkem. V lese je poměrně univerzálně využitelný, má rád jak práci, tak pohyb. Hodí se i pro začínající myslivce. S jinými psy se nerad dostává do konfliktu. Není psem, který by se potýkal s vnitřní dominancí. Je-li však vyprovokován, nestáhne se do ústraní.


Úkolem každého barváře je sledovat stopu postřelené zvěře. Vlastně jde po barvené (krvavé) stopě, kterou za sebou zanechává postřelená zvěř. Barvář – od slova barva = = krev. Také se mu na konci 19. století říkalo „krvák“. Štajerák po stopě chodí spíše pomaleji, důsledně a rozvážně. Je odhodlaný, vášnivý stopař s neuvěřitelnou vytrvalostí. Je spolehlivý zejména na pobarvené stopě. Není nejmenší problém jej využít i na dohledávce postřelené spárkaté zvěře, na zajíce či lišky. Je schopný zastat různorodou loveckou práci, jako třeba i pomáhat lovit a následně přinášet drobnou zvěř. Avšak nejvíce se hodí na práci, na kterou byl vyšlechtěn, tedy na černou zvěř (divočáky) a zvěř jelení. Při lovu má neohroženou povahu a s úspěchem byl využíván i pro lov medvědů. Uplatní se na dosledech i na naháňkách. Na naháňkách spárkaté zvěře je hlasitý a výborně ovladatelný.


Dokáže sledovat několik hodin starou (vychladlou) stopu a bez odpočinku jde za svým cílem třeba i několik hodin. I čeští chovatelé mají zkušenosti, že jejich štajerák dokázal jít po stopě staré více než 24 hodin.


Od počátku loveckého výcviku a vedení je nutné se zaměřit zejména na klid po výstřelu (odložení s výstřelem) a přivolání. Toto je nutné u všech loveckých plemen utvrzovat, protože si snadno spojí výstřel s úlovkem a u zkoušek nemusí obstát. Celkově přístup k výcviku štýrského hrubosrstého brakýře se s porovnáním s obdobnými loveckými psy v ničem neliší a je jen na každém lovci, jakou techniku a jaký postup výcviku zvolí.


Jedním z cílů na počátku chovu tohoto plemene bylo vytvořit psa, kterého nerozhodí žádné počasí. A tento úkol se podařil. Štajerákovi nevadí ani déšť, ani sychravo, zima a blátivo, ale dokonce ani vysoké teploty a ostré slunce. Ze žádného počasí si nic nedělá, pracuje za všech povětrnostních podmínek stejně nadšeně. Je odolný a bezproblémový.


Může žít jak na venkově, tak v městském domě. Podmínkou je dostatek pohybu, i když zrovna nemá v lese práci. Srst, která je bez lesku, nevyžaduje kromě občasného pročesání žádnou péči. I na stravu je tento pes poměrně nenáročný.


Jedno staré přísloví říká: „Lovec bez psa je jen zátkou na sud vína, stejně jako jezdec bez koně je jen člověk“. Lovecký všestranně využitelný pes je v lese velkým pomocníkem a partnerem. Štýrský hrubosrstý barvář si jistě pozornost zaslouží.



Standard plemene
Překlad do francouzštiny: dr. J. M. Paschoud a prof. Triquet
Překlad z francouzštiny: Helena Dvořáková
Původ: Rakousko
Datum zveřejnění platného standardu: 10. 10. 1995
Použití
Štýrský hrubosrstý brakýř se nepoužívá pouze k nahánění zvěře a jejímu hlášení, ale často je využíván jako specialista k dosledům po barvě (postřelené zvěře) v obtížných horských terénech.
Klasifikace FCI: skupina 6. – Honiči, barváři a plemena příbuzná, sekce 1.2 – Střední honiči. S pracovní zkouškou (lov a dosled po pobarvené stopě).
Krátký výtah z historie
Základy chovu tohoto plemene položil štýrský průmyslník Carl Peitinger, který pářil fenu hannoverského barváře „Hela I“ se psem plemene istrijský hrubosrstý honič, jehož zevnějšek byl perfektní a jeho lovecké schopnosti vynikající. Nejlepší potomci, kteří vzešli z tohoto spojení, byli používáni k reprodukci. Hrubá srst činí tyto psy odolné vůči povětrnostním vlivům.
Celkový vzhled: je to plemeno středního vzrůstu, s dobře vyvinutým svalstvem. Má drsný vzhled, nepůsobí však nebezpečně.
Použití a povaha: je to vášnivý lovec, hlasitý, který spolehlivě pracuje na stopě, je velmi bystrý.
Mozkovna: mozkovna je poněkud klenutá, týlní hrbol je výrazný.
Stop: je dobře patrný.
Nos: nosní houba je černá.
Nosní hřbet: silný, rovný.
Pysky: málo vyvinuté.
Čelisti a zuby: zuby jsou silné, skus je nůžkový. Kompletní chrup, čítající 42 zubů, je žádoucí. Je přípustné, aby chyběly nanejvýše 2 PM1 nebo PM2 (premoláry 1a 2); M3 (moláry 3) nejsou brány v potaz.
Oči: duhovka je hnědá.
Uši: nejsou moc velké, přiléhají ploše k lícím, jsou pokryté jemnou srstí.
Krk: silný a nepříliš dlouhý.
Hřbet: je rovný a široký.
Bedra: středě vyklenutá.
Záď: je šikmá.
Hrudník: hluboký a široký.
Ocas: je středně dlouhý, silný u kořene, dobře osrstěný, nikdy stočený, ale nesený srpovitě, prohnutý směrem vzhůru, srst na spodní straně tvoří kartáč, není však chundelatý.
Hrudní končetiny: jsou rovné, svalnaté, správně zaúhlené.
Lopatky: jsou šikmo uložené.
Pánevní končetiny: svalnaté, silné, korektně zaúhlené, při pohledu zezadu jsou rovné.
Tlapky: nejsou příliš velké, prsty jsou klenuté a sevřené; polštářky jsou tvrdé a nevelké.
Pohyb: je prostorný (pokrývá hodně terénu) a pružný.
Srst: je hrubá, ne však zcuchaná ani lesklá, je tvrdá a drsná. Na hlavě je srst kratší než po těle a tvoří vous.
Zbarvení: červená a světle žlutá. Bílá skvrna na hrudi se připouští.
Výška: 45–53 cm.
Kohoutková výška: psi 47 až 53 cm, feny 45 až 51 cm.
Chyby: všechny odchylky od tohoto standardu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
* hlava příliš úzká
* uši stočené nebo příliš zahrocené
* ocas příliš krátký, příliš slabý, nesený přehnaně vztyčený, chundelatý
* slabé končetiny
* příliš dlouhá srst, jemná, kudrnatá nebo měkká
* bázlivý jedinec
Vylučující vady:
* předkus nebo podkus; absence více jak dvou zubů řady PM1 nebo PM2
* každé jiné zbarvení, než to, které předepisuje standard
NB: všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.

text: Eva Novelová

 

 549034_379371452129388_1225267439_n.jpg

 

dsc_0044.jpg

 dsc_0022.jpg

 

 

img_1651.jpg

 

 

dsc_0199.jpg

dsc_0034.jpg

img_20140522_194755.jpg 

 

Barvářské zkoušky honičů - Štoky 12.10.2014

dorka-z-tresnove-zahrady.jpg img_4952.jpg img_4958.jpg

img_4981.jpg

 img_4985.jpg img003.jpgimg002.jpg 

Výsledková listina

 

 

Zkoušky honičů

Staré Ransko 25.-26.10.2014 

dsc_0249.jpgdsc_0254.jpgdsc_0273.jpgimg004.jpgimg005.jpg 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 

na cestě domů  a doma  dsc_0511.jpg  dsc_0538.jpgdsc_0539.jpg

dsc_0517.jpgdsc_0533.jpg  registrace u veterináře  a povinné očkování   dsc_0550.jpg

první vycházka do honitby :-)   dsc_0002.jpg   

a první čekaná na kazatelně

 

      dsc_0565.jpg           dsc_0560.jpg

 

 

 

dsc_0018.jpg  dsc_0037.jpg  dsc_0039.jpg   dsc_0041.jpg  dsc_0075.jpg  dsc_0093.jpg

                                        dsc_0828.jpg   

 Práce v obůrce - video

Hlasitost, práce na stopě černé zvěře - video

 

 

 

dsc_0521.jpg   dsc_0835.jpg 

dsc_1313.jpg