Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="" loop="infinite">

Přijímání za myslivce - PASOVÁNÍ

10. 2. 2010

Přijímání mezi myslivce - Pasování 

Dříve podstatnou měrou převažovalo provozování myslivosti nad lesním hospodařením. Myslivci se nevzdělávali jako dnes lesníci ve školách, nebylo rovněž odborných knih, zvláště českých. Chtěl-li se někdo vyučit, musel vstoupit nejméně na dobu 3 let do učení k některému zkušenému myslivci. Existují o tom záznamy již z 15. století a tento stav trval až do poloviny 19. století.

Na začátku 19. století byli přijímáni do učení na myslivce 16 až 17 letí hoši. Požadovala se od nich znalost čtení, psaní a počítání, během této doby se učili ošetřovat lovecké psy, sokoly, výra, poznávali život zvěře, stopaření, odstřel a odchyt užitkové i škodné, učili se vyvrhovat a rušit zvěř, učili se troubení, myslivecké mluvě. Po 3 letech jim bylo svěřeno řízení honu na jelena. Jestliže se adept tohoto úkolu s úspěchem zhostil a jeho učitel (mistr, „principál“) s ním byl po učební dobu spokojen, podrobil se předepsané zkoušce z myslivosti (později i z lesnictví) u ustanoveného „krajského examinátora” a obdržel o tom vysvědčení. Poté mu byly slavnostním způsobem předány tesák a borlice, někde i palná zbraň, a tak byl přijat do řad myslivců, popř. „svobodných myslivců”. V té době byli totiž většinou myslivci osobně svobodní a nebyli vůči vrchnosti povinni robotou. Tomuto aktu se říkalo „vyzbrojení” nebo „ozbrojení” myslivce, „prohlášení” za myslivce, později „pasování" na myslivce. Název „pasování” byl pravděpodobně obdobou názvu pasování na rytíře, též se zde uplatnil význam německých slov „der Pass - průvodní list”, „passen - dojiti k cíli” a francouzského výrazu „passer á l’examen - udělati zkoušku”.

 

Vyučencův mistr pozval k tomuto úkonu do myslivny okolní myslivce a svého představeného nebo některého z vyšších lesních úředníků. Ve vyzdobené místnosti ležely na stole tesák, borlice a výuční list, u stolu stál pozvaný hodnostář a ostatní myslivci v kruhu kolem. Za zvuků borlic vstoupili mistr a žák po jeho levém boku. Mistr žáka představil přítomným, posoudil jeho činnost za učební dobu, přečetl vysvědčení o zkoušce. Požádal pak jeho jménem o ozbrojení a přijetí do řad myslivců a doporučil je. Po tomto úvodním projevu dal vyučenci lehký políček na levou tvář například se slovy: Tento políček je ode mne poslední jako od tvého mistra a nikdo jiný po mně se Tě už nesmí tělesně dotknout bez Tvé hanby !'' Vyučenec poklekl na pravé koleno, mistr vytasil připravený tesák a mírně ho udeřil plochou ostří třikrát na levé rameno například se slovy: Propouštím Tě z učení a vřaďuji Tě mezi svobodné myslivce ve jménu patrona našeho svatého Huberta, ve jménu naší vrchnosti a ve jménu starodávného práva !'' Ostatní přítomní přitom vytáhli tesáky z pochev.

Pasovaný povstal, přítomný hodnostář pak novému myslivci připnul vlevo na opasek tesák, přes rameno mu zavěsil borlici, předal mu výuční list a poblahopřál mu. Pak blahopřáli ostatní přítomní. Po zatroubení odvedli dva přítomní nového myslivce ke stolu a následovala na jeho účet slavnostní hostina, při které ještě musel obsluhovat. Potom obyčejně odcházel do světa na zkušenou.

Výuční list na způsob diplomu byl ozdobně napsán již předem a podepsali ho zúčastněný hodnostář, mistr a jeden nebo více přítomných myslivců. Pasování bylo tedy významným a slavnostním obřadem a nový myslivec se stal řádným příslušníkem mysliveckého stavu.

I dnes se tento obyčej zachovává, i když situace je jiná. Je třeba pečlivě zvážit, jak tento obyčej vhodně upravit pro dnešní dobu. Podle našeho názoru musíme rozlišit tzv. přijímání mezi myslivce (pasování na myslivce) a tzv. pasování na lovce některého druhu zvěře.

Tříletá výuční doba a zkouška u „krajského examinátora'' je nahrazena absolvováním kursu, stanovené doby praxe a složením zkoušky uchazečů o první lovecký lístek. Přijímání mezi myslivce má tedy své oprávnění po úspěšném vykonání této zkoušky. Může být samozřejmě provedeno u nového myslivce jen jednou. Jde o čestný akt a je možné k němu zvolit několik příležitostí. Bývá např. zvykem přijmout - pasovat ihned po vykonaných zkouškách uchazečů o první lovecký lístek adepty s nejlepším prospěchem. Dále lze „pasovat na myslivce" nováčka - po vykonané zkoušce
- při přijímání do mysliveckého sdružení tam, kde obvykle zároveň předtím absolvoval svou praxi. Zde jsou ovšem v nevýhodě členové mysliveckého svazu, kteří nebyli přijati do žádného mysliveckého sdružení. Též je možno pasovat na myslivce po prvním úspěšně absolvovaném společném honu na drobnou zvěř. Nepředpokládáme, že by nový myslivec měl možnosti ulovit již v prvním roce své činnosti tetřeva, tetřívka nebo spárkatou zvěř.

Přijímání mezi myslivce má být akt slavnostní, aby nově přijímaný myslivec měl na ně pěknou vzpomínku. A ať už je to přijímání nových myslivců nebo pasování na lovce té které zvěře, je to obřad slavnostní, honosný, zpravidla odříkávaný ve verších, které musí pasující dobře ovládat a důstojně provést. Pasovat na lovce zvěře může pak navíc jen ten, kdo již tu zvěř, na kterou je myslivec pasován, také sám dříve ulovil. Nezbytnými atributy při pasování je tesák, svíce, puška, úlomky, případně i trofej a vše musí samozřejmě zahajovat a končit troubení na borlici, či lesnici.

 

 

 

KANONY.cz