Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="" loop="infinite">

Co se stalo u rákosníčků a proč kukačka kuká

25. 10. 2011

 

Miroslava Stejskalová

 

Z polí a luk byl sníh dávno pryč, zmizel i poslední někde ve stinných a chladných místech v lese. Všechna zvířátka se těšila na teplé dny a na to, jak bude zase všude veselo. Vždyť zimy a hladu už bylo až dost. A hlavně se všichni těšili na mláďata.

Zajíci běhali po polích a panáčkovali. Ti si s domečkem moc starostí nedělali. Vydrželi to někde v závětří třeba i v závěji přes zimu, teď už bude hej. Ale ostatní připravovali pelechy, hnízda a doupata, aby měli kde přivítat rodinu.

Z teplých krajů, z dalekého jihu, se vrátili malí zpěváčci. Hned se pustili do práce a stavěli hnízda, protože měli moc napilno. Musejí založit rodinu, vychovat mláďata, všechno je naučit a na podzim s nimi rychle zase odletět před krutou zimou do tepla. To bylo po lese ruchu a švitoření, prozpěvování, handrkování a štěbetání.

V rákosí nad rybníkem bylo zvláště veselo. Kousek od sebe tu začalo stavět svá hnízda několik rákosníčků. Od samého rána do večera poskakovali po rákosu, sháněli listí, pavučiny, stonky a stébla trávy a rákosu. A všechno potom pečlivě splétali a připevňovali mezi stonky rákosu. Tolik zpěvu a cvrlikání, trylkování a štěbetání jako z rákosí se neozývalo odnikud.

Když bylo vše připraveno, hnízda byla krásně upletená a urovnaná, samičky se zahnízdily a v každém hnízdečku se objevilo několik vajec. U rákosníčků v rákosí hned pod vrbou měli vajíček pět. Samička na nich trpělivě seděla a už se na tu drobotinu těšila. Pan rákosník poletoval kolem, často se zavěsil nad hnízdo na rákos a pro zkrácení chvíle samičce prozpěvoval. Než se nadáli, byla už vajíčka naklovaná a ozývalo se z nich šramotění a ťukání. To už se hlásili na svět malí rákosníčkové. V ostatních hnízdečkách v rákosí to bylo stejné.

Paní rákosníčková od vrby se na chvíli zvedla a protahoval si nožky po dlouhém sezení. Ještě si trošku protřepe a procvičí křidélka. Zamávala s nimi a rozlétla se kolem vrby. Prohodila pár slov s okolními samičkami, které na tom byly stejně. Všechny měly nožky a křidélka samým sezením celé ztuhlé.

Honem se rozloučila a hurá zpátky na vajíčka. Vždyť už se co nevidět začnou líhnout malá holátka. Ale co to? Vždyť moc dobře ví, že vajíček má pět. Teď jich tu je ale o jedno víc! A ještě ke všemu je jedno o mnoho větší než těch pět ostatních! Usedla na vajíčka, ale nemohla je ani svými křidélky přikrýt. Vstala, zavolala pana rákosníčka a divili se oba. Slétli se i ostatní sousedé z rákosí, kroutili hlavičkami, ale takhle velké vejce žádný z nich neměl.

Paní rákosníčková nevymyslela nic, co by jí pomohlo vyřešit tu záhadu. Usedla tedy rychle na vajíčka, aby už co nejdřív měla tu drobotinu kolem sebe. Za pár dnů se vylouplo první holátko a hned potom všechna ostatní najednou.

Mláďátka byla malá, holá, bezmocná a hlavně hladová. To se pan rákosníček nalétal, než nanosil každému do zobáčku dost potravy.

Paní rákosníčková mu nemohla pomoct, protože stále ještě seděla na tom posledním velkém vejci. Bylo to moc divné, ale vajíčko se musí vysedět až do konce, až se rozloupne a mládě vykoukne ven. Trvalo to ještě dost dlouho, pan rákosníček už byl celý ulítaný.

U sousedů byli na krmení všude dva, protože už měli všechna vajíčka vysezená a mláďata se měla k světu.

Jednoho dne ale skončilo dlouhé sezení i v hnízdě pod vrbou. Z posledního vajíčka se ozývalo klepání, vejce se pomalu rozloupávalo a najednou se vykulilo poslední mládě. Jenže ono bylo větší než těch pět ostatních dohromady. Hned se mělo čile k světu, protáhlo se a svými křidélky se snažilo již hýbat. Rákosníčkové ustrnuli. Co si s ním počnou? Takhle nevypadají přece jejich mláďata a ani u sousedů nemají nic takového. Než se vzpamatovali, nově vylíhnuté mládě vstalo na nožky, otočilo se a v mžiku zadečkem vyhodilo jedno malé rákosníče z hnízda. Paní rákosníčková vykřikla a zděšeně začala poletovat kolem. Pan rákosníček se k ní přidal. Ale nedalo se nic dělat. Holátko bylo ještě malé, neopeřené, samo nedovedlo nic, natož létat. Spadlo dolů do rákosí a odtud přímo do rybníka a voda se za ním zavřela.

Velké mládě však nenechalo nikoho dlouho truchlit, okamžitě začalo otevírat velký zobáček a chtělo jíst. Pro oba rodiče začali perné chvíle. Jen kmitali sem a tam, ale mládě mělo stále otevřený zobáček. Když chtěli dát potravu i některému z malých rákosníčků, velké mládě je odstrčilo a spolklo všechno samo.

Oba rákosníčkové byli bezradní, unavení a nevěděli, co si počít. Velké mládě sílilo každou hodinu. Najednou vstalo, znova se rychle otočilo a v mžiku vyhodilo další dva malé rákosníčky do vody. A hned zase otvíralo zobáček a chtělo jíst. Už bylo větší než staří rákosníčci a hlad mělo největší ze všech. Ostatní dvě mláďata byla tak slabá, že už se nemohla ani hýbat. Vždyť měla stále hlad, nic se na ně nedostalo, všechno jim sebralo a snědlo to velké mládě. Stále otevíralo zobáček, házelo sebou a v hnízdě se chovalo, jako by tam bylo samo. Další den hned ráno, než se staří vrátili s další potravou, vytlačilo do vody poslední dva malé rákosníčky.

To bylo naříkání a divení. Všichni ostatní rákosníčci okolo se snažili své sousedy pod vrbou utěšit, ale také neměli mnoho času na návštěvy. Mláďata jim rostla a stále bylo potřeba nosit další jídlo. Oba rákosníčci z hnízda pod vrbou létali také jak o závod, protože nemohli velké mládě nasytit. A ještě k tomu si museli dávat pozor, protože mládě rychle rostlo a hlady je div nesluplo. Bylo dávno již přes celé hnízdo a to se pod ním mělo co udržet na rákosí.

U sousedů už začali pomalu učit mladé létat. Velké mládě pod vrbou najednou zamávalo křídly a samo se rozlétlo. A za pár dnů, než se staří vrátili s potravou, bylo mládě pryč. Odletělo, ani se nerozloučilo, ani nepoděkovalo. Zpátky se už nevrátilo.

Oba rákosníčkové seděli na rákose bezradně nad prázdným hnízdem. Všude kolem bylo veselo, mladí se učili létat, staří se starali, jen v hnízdě pod vrbou bylo smutno.

Taková událost se u rybníka neutají. Za chvíli si o tom povídali i na louce, v lese i na mýtince. Netrvalo dlouho a doneslo se to i babičce. Babička jen pokývala hlavou a při další cestě do lesa na bylinky se zastavila u rákosníčků pod vrbou. Teprve od ní se oba utrápení rákosníčci dozvěděli, že vychovali kukačku. A že nejsou sami, takhle postižených hnízd je po lese ještě hodně. Všichni rákosníčci z okolí se slétli, zvědavě se přiblížila i ostatní zvířátka a babička začala své vyprávění.

Život kukačky je velmi, velmi zvláštní a většinou i smutný. To už je dávno, co o tom babičce tenkrát, když byla ještě malá holčička Doubravka, vyprávěla o svatojánské noci na mýtince vládkyně lesa.

Kdysi velmi dávno, byly všude veliké, temné a husté lesy. Ještě v nich nežila žádná zvířátka, ani ptáček nezazpíval. Ve vodě nebyly žádné ryby, byla temná a mrtvá. Stále bylo šero, slunce nesvítilo a byla zima.

Vládkyně lesa se rozhodla, že nechce vládnout temnému a mrtvému lesnímu království. Les, pole, louky, potoky a rybníky se musí stát domovem všech zvířátek, ptáků a ryb, kteří tam budou chtít žít. Vládkyně lesa připravila překrásná lesní zákoutí, čisťounké potůčky, vysoké skály a hluboké tůně. Jaro vystřídalo krutou zimu a všechno krásně kvetlo; v létě svítilo slunce a všechno živé se vyhřívalo; na podzim zrály plody, aby bylo dost obživy, a v zimě příroda odpočívala, aby měla sílu všechno zase zopakovat. To všechno vládkyně lesa pro své poddané připravila. Avšak zvířátka, která chtěla žít v tomto království, se musela řídit zákony přírody a poslouchat rozhodnutí vládkyně lesa: žít spolu ve svornosti, vychovávat mláďata, učit je a starat se o ně.

Mezi těmi, kdo slíbil se těmto zákonům podřídit a v lesním království žít, byla i kukačka. Na jaře stejně si jako ostatní postavila hnízdo a snesla postupně tolik vajíček, že se sotva vešla do hnízda, ani je nemohla zasednout.

Samičky ostatních ptáčků trpělivě seděly na hnízdech, u některých se dokonce střídali i samečkové. Ale kukačce se to nelíbilo. Stále odbíhala, klevetila, poletovala, vůbec nehleděla na čas. Hnízdo s vajíčky se může opustit jen nakrátko, jen co by se samička protáhla a prolétla. Jinak by se z vajíček nikdy nevylíhla mláďátka. Ale kukačka vůbec nehleděla na čas. Odlétla, zapovídala se, uteklo půl dne a hnízdo bylo stále prázdné.

Vejce byla studená, nikdo je nezahříval, žádná mláďata se z nich nemohla vylíhnout.

Brzy to ve všech hnízdech ševelilo, brebentilo a hemžilo se to malými holátky, ale kukačka měla v hnízdě stále jen ta svoje vejce. Nic se z nich nevylíhlo. Tak se to opakovalo každoročně. Pak už byl les plný ptáčků, jejich rodiny se rozrostly, protože měli každý rok mladé a ti měli příští rok také děti. Ne tak kukačka. Poletovala po lese sama, klevetila, brebentila, neuznávala žádný řád a žádné povinnosti. Vůbec jí nevadilo, že je sama, o děti by se stejně nestarala, protože ani nevěděla jak. Další vejce zase zkazila, protože zapomněla, že by na nich měla sedět a poletovala po lese.

To už se vládkyně lesa rozhněvala. Kukačku si zavolala a určila jí za neposlušnost krutý trest. Už nikdy ona ani žádná jiná kukačka nebude sedět na hnízdě, nikdy nepozná, jaké to je starat se o mláďata, učit je a radovat se z nich. A aby kukačky nevymřely, budou svoje vejce klást od hnízd jiných ptáčků. Tak nikdy žádná kukačka nepozná své rodiče, každá bude vždy jen cizí nechtěné mládě, které někdo podstrčil.

Za to, že nikdy nehleděla na čas, musí nyní kukačka stále čas hlídat a každou hodinu ohlásit celému lesu čas zakukáním. To bude také jediný zvuk, který vydá. Za stálé brebentění a klevetění je potrestána tím, že jí nikdo neporozumí, bude umět jen kukat nebo pokřikovat.

Kukačka se takového trestu lekla, ale už nemohla ani pípnout. Z hrdélka se jí ozývalo jen kukání anebo pokřikování – ty kluku. Jiného nemohla nikomu říct. Zaletěla až hluboko do lesa a tam se sama opuštěná trápila nad krutým trestem. A tam se také zdržuje dosud.

Když přijde na jaře čas, kdy si ptáčci mají chystat hnízda, kukačka jim to svým kukáním oznámí. Sama nemá žádné hnízdo. Vajíčka klade tichounce a tak, aby nikdo nic neviděl, do hnízd jiných ptáků. Někdy jsou to docela maličcí ptáčci, že je potom mládě kukačky přeroste. Jejich mladé pak vyhodí z hnízda nebo je ušlape. Jak může mladá kukačka jen trošku létat, odletí hluboko do lesa a odtud pak jen pokřikuje.

Nemůže si s nikým popovídat, nikdo jí nerozumí.

Každá je sama, nezná své rodiče a nikdy nebude znát své děti.

Nikdo ji nemá rád a ostatní ptáčci ji odhánějí, protože se bojí, aby nenavštívila jejich hnízdo a nezpůsobila jim neštěstí.

Babička skončila vyprávění, vzala svůj košíček s bylinkami a rozloučila se s rákosníčky. Potěšila je, že oni jsou na tom lépe než kukačka. Oni si příští rok postaví nové hnízdo a určitě ho budou mít plné pěkných holátek.

Cestou domů přemýšlela babička o tom, že smutný úděl kukačky způsobuje mnoho bolesti jiným ptáčkům, kteří si toto rozhodnutí vládkyně lesa nezaslouží. Ale takové jsou zákony přírody a na tom už nikdy nikdo nic nezmění.