Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="" loop="infinite">

O veverkách a homolkách

25. 10. 2011

                                                                       Miroslava Stejskalová

 

Jenom pár kroků od skály na kraji lesa, kousek od březového hájku stála u cesty malá chaloupka s červenou střechou.

Děda a babka, kteří tam spolu ve svornosti dlouhá léta žili, byli dobrými přáteli všech zvířátek. Les byl kousek, co by kamenem dohodil, k lidem do vesnice to bylo daleko a do města ještě dál, a tak zvířátka byla jedinými sousedy obou staroušků. Děda chodil v létě pást bílé kozičky do břízek ke skále. Byla tam krásně zelená travička a mlsné kozy ještě sem tam ukously větvičku břízky. Děda se opřel o rázek dřeva a chvíli podřimoval. Když měl jistotu, že babka není blízko anebo že na něj od chaloupky nevidí, vybalil si svačinu.

Z vysoké borovice za skálou dědu od svého domečku pozorovala mlsná veverka. I když měla plnou spíž dobrot, nikdy dědovu svačinu nepromeškala. Děda jí vždycky rád pár drobečků nechal. Pozoroval veverku, jak se mlsně olizuje a natřásá přitom krásný rezatý ocas. Když skákala z větve na větev, vlál za ní ocas jako ohnivý padák. Děda měl veverku ze všech zvířátek nejraději. Zato pyšný veverák z Pasek, který se často potuloval kolem, nestál o drobečky z dědovy svačiny. Ten měl zálusk na dobroty z veverčiny chaloupky. Však si veverka kvůli němu musela chaloupku zabezpečit pořádnou petlicí.

Když se kozy pěkně napásly zelené travičky a daly hodně mléka, udělala z něj babka tvaroh tak dobrý, že se rozplýval na jazyku. Z tvarohu uhnětli s dědou malé kuličky, kterým říkali homolky.

Když svítilo sluníčko, vyrovnali si homolky pěkně do otevřeného okna a sušily je. To byla potom taková dobrota, že by ji děda nevyměnil ani za hrnek včelího medu. Nejvíc mu chutnaly bramborové šišky, posypané nastrouhanými homolkami. A co takové borůvkové knedlíky s homolkami. Děda byl velký mlsoun!

Jednou když sluníčko svítilo od rána jako o závod, otevřel děda všechna okna v chaloupce a pěkně do řádky na ně vyrovnal homolky. Do večera uschnou a oni si je s babkou uklidí do spíže na zimu. Chodil od jednoho okna k druhému a opatrně obracel homolky, aby proschly ze všech stran. Když babka neviděla, honem jednu ochutnal. Ale jen jednu! Potom si sedl na březovou lavičku před domeček. Lístky na větvích stromů na zahrádce šelestily a za domkem šuměl les. Děda chvíli podřimoval a pak usnul jako dub.

Když ho babka volala k svačině, honem vyskočil a že ještě jednou obrátí homolky. Ale co to, všechny homolky z jednoho okna byly pryč. Ani drobeček nikde nezůstal. Děda nemohl leknutím ani promluvit. Babka se také divila, vždyť byla stále v kuchyni a zloděje by musela vidět. Tak začala hned podezřívat dědu, že homolky snědl a teď se to bojí přiznat. Handrkovali se spolu až do večera. Potom uklidili zbytek homolek a že je dosuší zítra. Druhý den hned ráno děda opět narovnal homolky do okna na sluníčko. Ani nešel před chaloupku, stále byl ve světnici, a i když něco dělal, jedním okem pošilhával po homolkách. Babka uvařila dědovi na udobřenou houbovou omáčku. To bylo vůně, táhla se úzkými pramínky až k lesu. Děda si poručil plný talíř, pomlaskával a na milé homolky zapomněl. Když šel po obědě k oknu, aby je zase obrátil, byly pryč.

Teď už oba staroušci věděli, že to byl zloděj. Vždyť oba seděli u stolu a jedli houbovou omáčku. To musel někdo přijít k oknu zvenku. Do večera rokovali, kdo to mohl být, proč jim někdo krade homolky a jak se dostane k oknu, když nikoho neviděli. Že by nějaký lesní duch? Ale duchové homolky nejedí, ti nejedí vůbec nic, a co by dělal duch s homolkami?

Nakonec se rozhodli, že zítra budou homolky hlídat oba dva. Ráno udělali nové homolky a narovnali je jen na jedno okno. Babička si vzala motyčku a pod oknem okopávala cibuli. Děda s fajfkou seděl ve světničce u okna a pokuřoval, aby neusnul. Schoval se za záclonku a až ho staré oči bolely, jak je měl upřené do okna.

Najednou se až lekl, jaký se v okně mihl stín. Byla to větev třešně, která se nakláněla až k samému oknu. Začala se pohupovat, až některé malé větvičky cvrnkaly o rám okna. A najednou děda zahlédl rezatý ocas, jak se mihl před oknem. Vykřikl, babička pod oknem se lekla, až zamávala motyčkou, ale rezatý zloděj už se mihl na druhé třešni, skok na jabloň, přes plot a už byl v lese.

To se děda ale rozzlobil. Tak on má veverku nejraději ze všech zvířátek, o každou svačinu se s ní rozdělí a ona, nevděčnice jedna zrzavá, se mu takhle odvděčí. Falešnice to je, nic jiného. Žádné kamarádění a ty ukradené homolky jí děda dlužen nezůstane, to si zlodějka odnese! Děda nemohl rozčílením ani spát.

Ráno vzal kozy, do kapsy dal svačinu a do ruky si uřízl pěknou pružnou hůlku z lískového keře.

U skály v břízkách nechal kozy, ať se pasou a oždibují břízky, a sám se opřel jako obyčejně o rázek dřeva. Když viděl, jak veverka okamžitě vykoukla ze svého domečku na vysoké borovici, jen si pobrukoval pod vousy. Začal svačit a veverka už hupky, hupky k dědovi. Ale to neměla. Děda popadl hůlku a začal jí prášit kožich a ocas, až se všechny blešky horem pádem z kožichu stěhovaly. Veverka začala pištět, vykulila kukadla a jako blesk byla na nejbližší břízce. Potom se s nářkem a žalováním belhala ke svému domečku.

Ta ostuda, ona, tak spořádaná obyvatelka lesa, všechny má ráda a dědu nejvíc – a on jí udělá pro nic za nic tohle. Ale však ona jí zvířátka varovala, že se přátelení s lidmi moc nevyplácí. Nevěřila jim a tohle má za to. Co tomu dědovi přelétlo přes nos, že se jí takhle odvděčil za její přátelství a ještě ke všemu před celým lesem. To bude zase ostudy! A přitom veverka neví proč.

S naříkáním se dobelhala domů a tam jí čekalo další překvapení. Jak honem pospíchala za dědou, zapomněla tentokrát zavřít dvířka chaloupky na petlici a to udělala velkou chybu. Když se, chudák, po té výplatě od dědy rozhlédla po domečku, začala naříkat ještě víc. Všechny zásoby byly rozhrabané, ty nejlepší byly pryč a jindy tak útulně uklizený domeček byl jak po zemětřesení. Co je zase tohle? Kdo jí to tady hospodařil? Proč právě ona musí mít dneska takovou smůlu.

Jak se tak rozhlížela, zahlédla za kmenem borovice na druhé větvi od chaloupky velkého veveráka z Pasek. No tak to je určitě ten zloděj, vždyť ten tu bloumá a slídí už tak dlouho. Veverák se chechtal, až se popadal za břicho a mrskal vousama. Tváře měl nadité dobrotami z veverčiny spíže a v tlapkách si pohazoval dědečkovými homolkami. Ale kde je vzal? Vždyť děda měl dneska k svačině makové buchty! Veverka už dál nepřemýšlela a začala hlasitě křičet o pomoc. Sama by s tímhle filutou nic nesvedla, ani kdyby byla v pořádku. Dneska má ale ke všemu kožich načechraný od dědy a nožky jí od hůlky brní ještě teď.

Na veverčino volání se okamžitě začala sbíhat a slétat zvířátka a ptáci z lesa, louky i mýtinky. Veverka jim mezi slzičkami vypravovala o té potupě od dědy i o drzosti nejdrzejší od veveráka z Pasek. Lišku hned napadlo, proč měl děda zlost na veverku a vzal si na ní dokonce hůlku. To si jí určitě děda spletl s veverákem. No vždyť je to přece jasné! Veverák z Pasek si pohazuje po lese dědovými homolkami a výprask dostala veverka z borovice od skály.

Veverka začala naříkat ještě víc. Co si to jen ten děda o ní myslí, že ona by mu sebrala homolky! A veverák se ještě víc chechtal až na samém vršku borovice. To už se ale rozzlobila všechna zvířátka a za veverku mu slibovala pomstu.

Vrány, straky i starý havran a s nimi všichni drobní ptáčkové vylétli za veverákem na borovici a začali ho klovat, štípat a tahat za ocas, že vzal veverák nohy na ramena a pádil zpátky do Pasek. Jak prudce vyskočil, odlétly od něj i ty ukradené homolky a spadly právě před dědu pod břízami. Aspoň děda poznal, že se mýlil. A pak s velkým křikem všichni hnali veveráka přes potok k rybníku a dál.

Jenže ouha! Nad rybníkem právě vodničtí kluci rozprostírali tatínkovu síť, aby zlobili a chytali vlaštovičky, které nalétávaly nízko nad hladinou rybníka za muškami. Veverák se z lesa rozmáchl velkým skokem až na vrbu na kraji rybníka a ocasem zachytil o síť, kterou oba vodníci drželi. To byl chumel! Všichni tři se zamotali do sítě a spadli na splav. Tam porazili prkna, která paní vodníková právě vydrhla, a všechno se to valilo do bláta pod splavem, kde zase ondatry něco překopávaly.

Pan vodník Vodička ani nevěděl, co se to pod splavem v bahně všechno koulí. Zahlédl tam ale své kluky a to mu stačilo. Utrhl vrbový prut a švihal hlava nehlava. Kluci ječeli, veverák pištěl a pan Vodička švihal a švihal. Kolem toho mumraje běhala rozčílená a prskající ondatří rodina.

Když se to všechno rozmotalo, upaloval veverák do Pasek takovou rychlostí, že mu po cestě tím luftem uschnul kožich i ocas.

Přeběhl celé své rodné Paseky a zastavil se až na návrší nad nimi. Tam měl schované dědovy homolky. Vztekle bral jednu po druhé a rozmetal je po návrší. Ještě chvíli prskal a hrozil směrem k rybníčku a potom se z té ostudy schoval v hlubokém lese. Na mýtince ani u skály ho hned tak někdo neuvidí.

Zato zvířátka měla na oslavu hostinu, protože si pochutnávala na rozházených homolkách. Od té doby říkali tomu návrší s rozházeními homolkami Na Homolce.

U rybníka ještě dlouho do večera trucovali vodničtí kluci, že tentokrát ale opravdu dostali výprask skoro neprávem. Vždyť zatím žádnou vlaštovičku do sítě nechytili. Ale to všechno zavinil ten veverák, to mu kluci nezapomenou. Posadili své zadečky k ochlazení do studené vody a raději už mlčeli, aby se tatínek znovu nerozzlobil. Však oni to veverákovi dlužni nezůstanou a něco vymyslí na odplatu.

Když děda přivedl zase své kozy na pastvu, přinesl sebou pro veverku na udobřenou celý košíček lískových oříšků. To aby věděla, že s ní zase chce být zadobře. A na bolavé nožičky jí dal heřmánkovou mastičku od léčivé babičky Doubravky. Sám pro ni honem došel k babičce až do její chaloupky na druhém konci lesa.