Jdi na obsah Jdi na menu
 


<bgsound src="" loop="infinite">

Bratři loňčáci

12. 4. 2009

     Už víc jak týden, možná deset dní, je obloha jako vymetená. Po celý den sluníčko až nezvykle na toto roční období vypaluje a noční obloha bývá plná hvěz s Měsícem, který je den ode dne plnější a jde do úplňku. Je duben a příroda využívá každého takového dne a nabírá sílu po dlouhé zimě. Ještě před čtrnácti dny ležel na vnadišti na Špihlích sníh, ale i nyní, v tomto krásném čase jej obzvlášť v podvečer, navštěvuje stále velké množství spárkaté zvěře. Srnčí, kdy se zde předvádí několik srnců jak jsou na tom se stavem svého paroží, dančí, které vybírá spoustu předložených kaštanů a černá, která navštěvuje toto místo z důvodu chutných kukuřičných zrn. Každý den jedno plné vědro a každý den je vymeteno.Obrazek Na mysliveckém políčku, které s kamarádem Josefem obhospodařujeme a které je v těsné blízkosti vnadiště, je po loňské úrodě plno seschlé ovesné slámy. Sem právě každý den předkládám obvyklou dávku kukuřice a tady je každý další den něco nového k vidění. Načechrané seschlé slámoví připomíná rozčeřenou hladinu na rybníku, po kterém se prohání vánek. Jednou tím a další den zase druhým směrem. Jsou zde znatelné pobytové stopy, otisky od ryjů divočáků, kterými se dobývají do myších děr. Ale vzhledem k vyschlé půdě jsou zde jen nepatrné stopy po spárcích. I tak lze usuzovat, že se nejedná o dospělou zvěř, že to jsou divočáci o hmotnosti do padesáti kilogramů. Jen malé stopy, ty drobounké, které bych zde očekával a rád viděl, jsem dosud nenašel. A tak to chodilo celý týden...

     Každý večer jsem také chodil na pravidelnou čekanou. Spíš proto, že jsem chtěl pořídit nějaké fotografie a tak jsem s sebou ani nenosil loveckou pušku, jen fotoaparát a stativ. Střídal jsem kazatelny a posedy v úseku, ale pokaždé jsem se vracel na místo, kde je kazatelna a ono vnadiště. Sedával jsem do setmění a snad jen ze zvědavosti, abych spatřil nové přírůstky divočáků. Ostatní kamarádi myslivci už dávno mluví o tom, že viděli nějakou tu stopičku od prasečí drobotě a tady stále nic.Obrazek Měsíc každým dnem víc a víc zakulacoval svoji tvář a zemědělci uvláčená louka podél lesa v jeho svitu pripomínala fotbalový stadion. Tmavé a světlé pásy se střídají pravidelně a sbíhají se až na vzdáleném horizontu, až na místech, kde každý večer zapadá rudá sluneční koule. Jenže nikdy nevydržím nebo spíš nemohu sedět dlouho. Tak do deváté večerní a pak balím a jedu domů. Ráno zase do práce. Pokaždé ale slyším, jak od kališťat varuje srnec všechny kolem, že v lese není něco podle jeho gusta. Někdo jej zde ruší na jeho paši, při jeho oblíbeném klidu! V jeho teritoriu! A soupeř srnec to asi nebude. S tím by si asi jinak poradil! Je to v místech, kde bych nepředpokládal, že sem zavítá noha kamaráda myslivce a tak jen vždy doufám, že už jdou. Divočáci, kdopak jiný by se procházel a slídil lesem takhle pozdě. I jezevec by snad mohl, ten má nory jen kousek odtud! Za celý týden jsem se ale nedočkal. Mimo srnčí a dančí zvěře jen lišky, ale divočáci nikde.

     Pátek, den před prodlouženým svátečním víkendem a já opět po práci okamžitě zajíždím na vnadiště. To teď vypadá, jak rozbouřená mořská hladina! Hlína navzdory slunečním paprskům je ještě vlhká, na zemi neleží ani zrnko kukuřice a v přeorané hlíně jsou znatelné stopy od divočáků. Tak tady už bych snad stopy od drobotě našel, tady už bych je nepřehlédl, říkám si. Ale ony tu zase žádné nejsou! Lončáci! Teď už lončáci. Donedávna selata, která od sebe odstavila bachyně, protože už asi někde v klidu mlází obstarává a chrání novou generaci. Podle stop zjišťuji, že jsou to divočáci o hmotnosti do padesáti kilo, ale jsou-li to kňourci nebo bachyňky, to teprve uvidíme. Je den po úplňku uvědomuji si a tak mne napadá noční čekaná. Zkrátka zasednout na kazatelnu, se svačinou a pitím, zásobou cigaret a hlavně s chutí vydržet celou noc. Volám hned z místa kamarádovi Josefovi a sděluji mu celou situaci počínaje zprávami o krmení na vnadišti a to už za několik dní zpět. Zítra máme volno, lákám jej.  Přitakává a v případě, že když nebude z práce zdrchmaný, jak vždy povídá, večer půjdeme sedět spolu. Celé odpoledne pak jsem byl jako na trní! Hlídal oblohu, kdyby se snad mělo zatáhnou, na předpověď počásí se podíval, kde hlásili jasno. A jihovýchodní vítr, který by byl pro náš případný lov naprosto ideální. No a také jsem hlavně čekal telefonát od kamaráda, že zdrchmaný není a že pojedeme. Ten ale nepřišel a tak jsem se před osmou večerní sbalil, všechno to potřebné naskládal do auta a vyrazil směr Špihle.

     Zasedám na kazatelnu, na mobilu sleduji čas. Je přesně 20:00 hodin. Svým příchodem jsem na vnadišti způsobil zmatek. Zradil onoho srnce, který se mi každý den chodil představovat a ukazovat, jak pracuje na svém paroží. A někdy přátelé, někdy to od něho jsou cirkusové kousky hodné cvičených kladrubáků. Chůze po dvou zadních bězích s parožím zamotaným do smrkového větvoví a cviky jako na hrazdě! To lýčí už musí dolů, ale není to zase tak jednoduché! 

Vyndávám z kapes vše, co jsem si doma nabalil, ruskou jednušku "springfieldku" stavím na obvyklé místo do kouta kazatelny. Otvírám okénko ve směru k vnadišti a stavím na polici dalekohled. Zapaluji svoji první cigaretu a to snad i proto, abych zjistil pravdivost předpovědi počasí. Ano, vítr je dobrý! Oblak modrého kouře odnáší lehký vánek do výšky a to směrem k vesnici za horizontem, na severozápadě. Tak jdeme na to, říkám si sám pro sebe a ve skrytu duše se přímo těším! Jenže můj klid netrvá ani několik desítek minut, když na polici pod oknem spatřím blikající displej mobilního telefonu. Pepek! No tak teď mi bude volat, jestli pojedu do lesa, mumlám si! Ale né! Měl jenom žízeň a zval mě na zlínskou slivovici a kozlíka k sobě do garáže. "Co chceš...?" zašeptal jsem.

Na druhé straně se také šeptavým hlasem ač z daleké garáže, ozvala jeho šeptající slova. Pochopil, že sedím. Usmál jsem se tomu, protože vím, že i já a většina z nás by to udělala úplně stejně. Ticho, ať to tam kamarádovi v tom lese nevyplaším...!

"Sedím s Alčou v garáži", šeptal "a myslel jsem, jestli by jsi nepřišel na panáka a pivko, ale když sedíš... No nic, kdyby jsi střílel, zavolej, já přijedu a pomůžu ti!"

Ještě jsem mu stačil sdělit, že budu sedět až do rána a tak telefonát může být kdykoliv.

"Nevadí", povídal, "dám si mobil pod polštář, můžeš klidně volat, zlínskou si dáme potom" a s úsměvem mi popřál lovu zdar.

"Dobře,  neboj, na tu slivovičku ještě dojde" odvětil jsem na konci hovoru.

     Odkládám telefon na své místo a můj pohled směřuje k západu. Obloha už je tam docela tmavá, sluníčko je daleko pod horizontem. Vidím první třepotající se hvězdy. Za chvíli bude úplná tma a do prvního záblesku měsíčního svitu je to ještě tak hodina. Skládám ruce pod bradu a pokládám je na poličku pod otevřeným oknem. Takhle sedávám vždycky, cítím se tak víc spjatý s okolím. Slyším tak lépe dění v lese a když nevidím, alespoň naslouchám. Minuty ubíhají, pod kazatelnou se paství už hodnou chvíli srna. Sem tam pozvedne hlavu, zastříhá slechy a ve směru do kterého jistí i já upírám hned svůj pohled. Pro kontrolu dané místo propátrávám i dalekohledem. Zase nic! Možná jen liška nebo kuna, kterou bych jen těžko spatřil v šedé travní stařině, proběhla po louce. Ale černé kuličky, siluety divočáků, ty bych bezpečně rozeznal, ujišťuji se. I v tuto pozdní hodinu ještě zaslechnu z lesa kosí trilek a třepotání letek. Sova nebo kuna se pokouší o jeho život, pomýšlím...! Dožije rána?

     Moje myšlenky náhle přeruší hlas srnce. A znovu je to z míst, kde jsou kališťata, která ráda divočáci obzvlášť v takových horkých dnech navštěvují. Až jsem se ulekl, když jsem prvně uslyšel ten hluboký hlas, který připomínal štěkání velkého psa! Pomalu si připouštím, že už snad, že už jdou a čím víc nad tím uvažuji, tím víc se mi svírá hrdlo. I srdce stoupá náhle výš a výš, až do samotného krku! Uklidňuji se ale a říkám si, že je to ještě daleko a že mám ještě spoustu času než přijdou blíž. Vnitřně si ale předříkávám... Prosím kohosi, kdesi - ještě chvíli, ještě né, ještě není vidět, ještě zůstaňte v lese. Pár minut potřebuji do okamžiku, kdy se měsíčni svit vyhoupne nad vysoký les a ozáří vnadiště s loukou. Uběhne dalších pár desítek minut a já slyším poprvé za tuto noc to pravé zalámání. Ale né takové, jako když stoupneš na suchou větev. Bylo to takové to živé zalomení suché větvičky přímo z kmene stromu, takové, jako když se někdo prodírá houštím. A následně další...! Ve směru, kde stojí tyrolák na louku z lesa vybíhá srnčí. Jeden kus a za ním hned druhý. Nezastavují a několika skoky přesazují louku a mizí v protější stěně lesa.  Předchozí stav se začíná opakovat! Srdce začíná bušit a chvílemi se mi zdá, že jej dokonce i slyším. Klid, klid, říkám si! Ještě se nic neděje! Třeba to divočáci udělají tak, jako tomu bylo posledně a ani nevyjdou na louku. 

     To bylo v lednu. Pozval jsem kamráda Jirku na čekanou, na divočáky. Neseděli jsme tenkrát dlouho a najednou se před námi, asi na sto metrů, na louce objevily dvě siluety. Dvě černé koule na bílém sněhu. Vítr byl příznivý, od vnadiště vál přímo nám do oken kazatelny a za naše záda, mírně vpravo. Stejný vítr jako dnes. Byla to dvě selata, která sama vyrazila na krmení. Oba jsme se zaradovali a oba už viděli jistotu úlovku. Když se ale divočáci přiblížili k vnadišti, zarazili se a jistili. Jeden z nich se otočil a stejnou stopou náhle odcházel zpět. Druhý kus se vzápětí vydal za ním!  A jsou pryč, pomyslel jsem a trochu jsem si zazlíval, ze jsme nestříleli už dřív. Vtom ale vidím, že selata zabočují vpravo, do lesa, za vnadiště. Jistí, říkám si a nechtějí to jen tak rychle vzdát. Vždyt krmeliště je plné dobrot. Šeptem celou situaci s kamarádem rychle probereme, abychom opět zasedli do ticha a pozorovali, co se bude dít dál. Selata na sebe nenechala dlouho čekat a vyřítila se z lesa, z místa, kde stojí ukryté slanisko. Měsíc tehdy svítil jako rybí oko a tak se jim na osvětlenou louku moc nechtělo. Jedno po druhém vyráželo od lesa a zase se úprkem vracelo zpět. Mladická zvědavost ale byla veliká, chuť a hlad po něčem dobrém možná ještě větší. Ale ani v této situaci je neopouštěla ostražitost, kterou jim vštípila jejich matka a kterou je obdařila příroda v boji o přežití.  Nevyrazila bezhlavě na vnadiště, ale pod větrem jej začala obcházet a v kruhu jsme zůstávali i my s kamarádem sedíce na kazatelně. Jen několik málo metrů a byli jsme zataženi jako v síti. Náhlé ustrnutí prvního z divočáků připomínalo vystavování ohaře. Ryj vzhůru, posléze i pírko, rychlá otočka jak na obrtlíku, hlasité odfouknutí na pozdrav a pryč! Zpátky do lesa!   

     Celá tato příhoda se mi v ten okamžik vybavila s o to větší možností zopakování se, protože jsem předpokládal, že před sebou nebudu mít žádné zelenáče, ale matku bachyni s drobotí. No a jak jistě všichni dobře víme, ta málokdy a velmi nerada dělá chyby. I právě proto jsem si říkal, že k ničemu možná ani nedojde, že právě proto třeba ani žádné divočáky neuvidím. O to větší mé překvapení ale bylo!

     Les už protínaly měsíční paprsky, světlé ostrůvky jejich svitu už dopadaly skrze smrkové větve i na mojí louku.Obrazek Nedaleko okraje lesa, kudy přichází po prověřené stezce divočáci na vnadiště, slyším opět podezřelé lámání. Pátrám očima, posléze i dalekohledem po okraji lesa, vracím se k vnadišti a zase zpět. Zase nic! Odkládám dalekohled na poličku, zvedám oči a ty se zaryjí přímo na dva tmavé stíny na okraji lesa. V tom samém okamžiku slyším první jasné odfouknutí. Prasata!!!  Srdce se mi dnes již potřetí vrací na místo, kde normálně nemá co dělat! Dech se krátí a je přerušován tlukotem srdce. Ztuhnul jsem a ani nedutal. Teď nesmím udělat chybu, teď budou jistit, než se vydají na vnadiště. Dvě černé kuličky se rozchází, míří přímo na vnadiště a zrychlují krok až téměř do klusu. Co to, říkám si! Hlad!? Kde je ta známá obezřetnost? A kde je droboť, kde jsou selátka?!

    Později, když jsem nad celým tím jejich příchodem přemýšlel, když jsem si jej znovu a znovu vybavoval, celé bych to přirovnal asi k situaci, kdy dva puberťáci, bez občanky a suveréně jdou na první své pivo nebo na první diskotéku! Houpavý krok, plnou pusu keců, ruce v kapsách, cigáro v koutku, kapucu na hlavě, přechod nepřechod, ulice je moje a kdo je víc...?! Já jsem king...!

     Jelikož jsem v podvečer čekání zaregistroval na vnadišti i několik kusů holé srnčí zvěře a jelikož jsem na tomto místě skoro jako doma, odhad velikosti divočáků nebyl až tak velký problém. A jak jsem později zjistil, neprohádal jsem. Větší problém ale byl s určením pohlaví. Založil jsem si tedy na polici pod okno složenou deku, do ruky vzal dalekohled a v tu chvíli již sledoval dva loňčáky, kterak hodují na vnadišti. A že hodovali, to bylo slyšet až do kazatelny. Zrnka kukuřice praskala v jejich silných čelistech a následné mlaskání by nejednoho gurmána zvedlo od prostřené tabule! Stále jsem také dalekohledem propátrával okolí, stále jsem se vracel na místo, odkud divočáci přišli. Stále jsem sledoval a poslouchal jejich chování a dával si pozor na to, zda nebudou víc hlídat jistý směr, kde by mohla stát a čekat odstavená selátka. Deset, možná patnáct minut se nedělo nic, jen loňčáci vysávali ze slámy, která jim v tu chvíli dělala světlé pozadí, zrnka kukuřice. A slastně mlaskali. Víc a víc jsem nabýval přesvědčení, že se jedná o odražená loňská selata, nyní už loňčáky, že jsou to bráchové a že se takto potulují někde nedaleko své matky. Jsou den za dnem samostatnější a dospělejší.  Do rodinné tlupy se už nikdy nevrátí...!  Slyšel jsem i jejich hlasité pobrukování, to asi jak si mezi sebou vyprávěli o tom sedlákovi, který tu zakopl a vysypal pytel kukuřice. Nebo o tom, že stejně jako včera i dnes tu zemědělci zaseli pole a my jim to zase sežerem. Jisté bylo ale jedno. Stáli s hlavami u sebe, tělo na tělo a nehnuli se od sebe dál jak na jedem metr. Tak přeci jen to nejsou takoví frajeři! Přece jen se trochu bojí, říkám si. Ale to jen tak, ze srandy, V eufórii a z vidiny dobrého lovu! Kluci, odejde jen jeden z vás a bude to ten o chlup větší, prohání se mi hlavou. Ještě jednou, snad po desáté se vracím dalekohledem na veksl, ještě naposledy propátrávám pohledem celé okolí vnadiště a louku. Pak se vracím zpět na divočáky a vybírám toho menšího. Ten to bude! Jsem rozhodnut, budu střílet! Jenže okamžiky, kdy jsou těla divočáků od sebe vzdálena tak, abych případným průstřelem nezranil ještě toho druhého, jsou velmi krátké. A tak se rozhoduji, že na tu chvíli nebudu čekat s dalekohledem v ruce, ale vyměním jej za kulovnici a pozorovat budu puškohledem. Odložil jsem dalekohled, opatrně se otočil pro zbraň, vysunul hlaveň z okna a celou jí pak pěkně založil na deku v okně. Nebyl problém najít cíl, měsíček byl co chvíli silnější a tak jsem i rozeznal oba bratry od sebe. Ten menší je vlevo! Jen co se malinko odpoutá... Stalo se! Oba loňčáci se jako na povel rozešli. Každý na jinou stranu. Ten můj vlevo, k lesu. Mezi pírky divočáků by neprostrčil ruku, stále byli spolu na dotek, ale byla to ta moje chvíle. Srdce se mi hrne výš a výš. V duchu se uklidňuji.  Ze světlého pozadí přejíždím křížem puškohledu na tmavé tělo a dotahuji bod až na pomyslnou plec. Zastavím pohyb, zjišťuji, zda není prase v pohybu a pomalu tisknu spouť. Rána! Záblesk a zpět k uším se mi nese plesknutí a hned za ním i ozvěna výstřelu! První známka dobré rány, která mne ve zlomku vteřiny uklidňuje. Ve okamžiku opadají následky záblesku v očích a já spatřuji na vnadišti ležící černou hromadu. V tu samou chvíli registruji přeživšího bratra, jak odbíhá loukou a zabíhá do lesního porostu.

     Rychlým pohybem, ale tak, abych nezavadil o okno, vtahuji zbraň zpět do kazatelny, zlamuji a naučeným hmatem vyndávám vystřelenou nábojnici. Můj zrak ale stále směřuje na ležícího divočáka. Z pouzdra na pažbě vytahuji novou, plnou nábojnici a nyní začíná boj s časem. Kdybych zbraň přebíjel tak, jak mám naučeno, bylo to v okamžiku. Ale bál jsem se, aby náhle prase nevstalo a nepozorovaně neodešlo do lesa. Po paměti jsem tedy bojoval o to, abych trefil nový náboj do komory. A můj boj byl marný a marnější. Lovecké napětí k tomu všemu, adrenalin a radost z úlovku mi nedopřávaly to správné zaměření jako v předešlé chvíli. A tak nezbývalo, než rychlý letmý pohled na zbraň, nabít a honem zrakem zpět, na ležícího divočáka. Vyšlo to, nehýbal se, nejevil známky života a tak jsem položil kulovnici na okno. Ústí hlavně směřujíc co nejblíž k cíli a s dalekohledem v ruce jsem začal pozorovat úlovek. Po chvíli, kdy jsem byl dokonale ujištěn, že už se nemůže nic stát, odložil jsem dalekohled. Pušku jsem sundal z okna a postavil zpět do kouta a zajistil. Vyndávám cigaretu a zapaluji si. První nádech nikotinu byl v tu chvíli ohromující! Konečně! Polilo mne štěstí, opadávalo napětí a já si začal uvědomovat, že všechno to krásné kolem lovu končí a začíná tvrdá práce. Ještě jsem si toho chtěl ale užít a tak jsem v klidu dokouřil. Letmým pohledem jsem občas zkontroloval stav divočáka, hlavně jeho polohu. Občas jsem i vystrčil hlavu ven z okna a poslouchal, co se děje na vnadišti a v jeho okolí. Dokouřil jsem a tak jak jsem slíbil, volám všem těm, kterým jsem považoval za nutné se se vším svěřit...  I kamarádu Josefovi mobil snad nestačil ani dohrát první takt vyzváněcí melodie a zapraskání v něm prozradilo příjemce hovoru.

"No, Pepík..."

"Jsi tam,nespíš už?" povídám.

"Máš?" ozvalo se na druhé straně.

"Mám Josef, leží na fleku!"

"Teď jsem to tady holkám povídal, teď jsem jim to tady říkal, že musím jít ležet, abych se     trochu vyspal, protože ty určitě slovíš a budeš volat!" smál se na druhém konci telefonu kamarádův hlas.

"Nezlob se, ale říkal jsi, že můžu, tak..."

"Nééé, to je dobrý, slíbil jsem to. Jdu se oblékat, za chvíli jsem tam. Lovu zdar!" a než ukončil hovor, ještě jsem zaslechl, jak hlásí holkám stav- "Má ho !"

     Ještě domů to musím dát vědět, aby mě jen tak holky nečekaly a tak volám i manželce. Tam to bylo vyřízeno hned, jinou odpověď jsem snad ani nečekal. Popřála mi sice lovu zdar, zacož jsem poděkoval a ani jsem to nečekal, ale nezapoměla podotknout - "jsi stejně prdlej!"  Odložím mobil do kapsy vesty, snad už jej dnes potřebovat nebudu a znovu se zadívám na tělo divočáka. Co to je!? Co se to děje!? Než jsem volal kamarádovi, ležel divočák na široko, teď je na ostro...!? Náhle zaslechnu podivné šustění, odfukování a v tu chvíli již vidím, jak se divočák pokouší vstát na všechny čtyři! Je zle! Beru dalekohled, snad třeba abych se nespletl. Ale zrak mne neklamal. Než jsem se rozkoukal, prase stálo na všech čtyřech a naštěstí pro mne se nevydalo k blízkému lesu, ale následovalo svého bráchu po louce. Do míst, kde je slanisko. Na nic jsem nečekal. Vyndávám pušku do okna, lícím na divočáka, který je v mírném klusu a mačkám. Nic. Zajištěno! Tak odjistit a znovu. Kříž v běhu pokládám na ryj a střílím. Rána dozněla a já slyším jen funění a vyhrabávání travnatých drnů. Opakují se předešlé situace s vybíjením a nabíjením zbraně. Teď snad o to horší, že jsem nevěděl, zda jsem zase trefil. Jen jsem doufal, že jsem trefil. Navíc zase krátký dech, ve kterém opět zní tlukot srdce! Klepou se mi ruce! Vše se kolem po druhé ráně uklidnilo a já věděl, že pokud jsem netrefil, nemá pražádnou cenu šermovat s puškou, že prase už by bylo dávno pryč! A tak jsem zbraň postavil opět na své místo, vzal dalekohled a zaměřil se na louku, kam jsem střílel. Divočák tam ležel, ale točil se stále na boku, dokola své osy a na místě. Odkazoval. Byl to jeho poslední pohyb na tomto světě o kterém už možná ani dost dobře nevěděl. Po pár vteřinách vše ustalo a já znovu a rychle přebíjím zbran a volám opět kamaráda. Vyděšeným hlasem jsem jej pobídl, aby přidal na tempu. 

"Kde jsi?! Dělej? Musel jsem ještě střílet! Odcházelo mi...!"

"Hele, nelez dolů, já si vezmu psa a vyzkouším si dosled, jo!?" 

"No nepolezu, ale dělej nebo nám ještě zdrhne! Už do něj nechci dělat další díru!"

"No vždyť už jedu..., pouštím psa...!"

     Sedím dál a pozoruji snad již zhaslé prasátko. Přitom pomaličku balím a uklízím na kazatelně. Všechno zase zpět do kapes, vybít kulovnici. Vše na sebe naházet a čekám na kamaráda. Přitom stále nezapomínám sledovat střelený kus. Netrvalo pár minut a louku protínají v zatáčce u nor dva reflektory.Obrazek Už je tady, pomyslím a když auto staví pod kazatelnou, navádím kamaráda na místo nástřelu. Vše pozoruji pěkně z kazatelny a hlásím úspěchy. Pejsek, Por, český fousek vyráží od nástřelu po stopě a neomylně nachází střelenou zvěř. Slézám tedy dolů a zdravím se s kamarádem. Porovi hned dávám jako odměnu svoji nesnědenou svačinu. Zjišťujeme i posazení obou ran a kupodivu s danou situací, která nastala, jsou obě dobře umístěny. Ta první, z levé strany je vyšší komora, pod páteří, ta druhá z pravé strany prošla přesně nad srdíčkem. Vitalita černé zvěře je značná, uvědomuji si znovu! Nutné nasazení plomby a pak úcta k ulovené zvěři. Gratulace kamaráda s úlomkem v ruce, znovu malá rekapitulace a dík patronům. Pak už jen práce. Ty euforické informace, ty srdeční s podrobným popisem lovu, ty jsme si nechali s Pepou k té slivovici v garáži, na kterou mě večer tolik zval ! I na ní tenkrát došlo!

 

 

Děkuji Ti Diano, díky Tobě, Huberte !!!                          Tobě taktéž, kamaráde!

        LOVU ZDAR !     Obrazek